Zápisník čajovníka


Čajovníci se činí i s tužkou v ruce a píšou, hledají, porovnávají, zkoumají...
Píšou příběhy, návody, rozhovory s lidmi, kteří mají co říci a sem tam i zamyšlení...

Je čokoláda zdravá nebo nezdravá?

čokoláda.jpg

Taky máte rádi čokoládu? Určitě jste zažili tu lahodnou chuť, která se rozplývá na jazyku a zlepší vaši náladu.

O čokoládě se říká, že je i léčivá, ale je to opravdu pravda?

Zastánci zdravé výživy přeci tvrdí, že je plná cukrů a tuku…

Zdravotní účinky

Aby čokoláda rozvinula svoje léčivé účinky a neškodila, musí být kvalitní, vyrobená z kakaového másla a obsahovat alespoň 70 % kakaa. Pak se teprve projeví účinné látky obsažené v kakau, kterých vědci napočítali kolem 300. Patří mezi ně kofein, teobromin a fenyletylalanin, podobný amfetaminu, ten je nositelem blahodárných účinků na naši náladu. Čokoláda obsahuje také spoustu minerálů, mezi které patří hořčík, draslík, vápník či zinek.

Výzkumy také prokázaly v čokoládě vysoký obsah antioxidantů – flavonoidů, údajně daleko vyšší než v čaji, červeném vínu, ovoci nebo zelenině. Antioxidanty ochraňují náš organizmus proti volným radikálům, které vznikají důsledkem znečištěného ovzduší, kouření, smogu, nevhodné potravy a záření. Tmavá čokoláda má těchto antioxidantů dvojnásobnou hladinu než čokoláda mléčná. Flavonoidy mají kladný vliv při srdečních onemocněních a vysokém krevním tlaku, čistí naše cévy od usazenin.

Kofein a teobromin stimulují náš nervový systém, pomáhají udržet pozornost při učení a řízení, odstraňují únavu. Čokoláda má dokonce i mírný antidepresivní účinek, a to díky tomu, že vyvolává pocit blaženosti, klidu a pohody.

Trocha čokoládové historie

chocolate.jpg

Prvními mlsouny čokolády byli Mayové – starověké národy Střední Ameriky již před 3000 lety. Ve starých mayských textech je kakao označováno jako pokrm bohů. Kakaové boby byly také pou

 

žívány při obřadech dospělosti a různých léčitelských rituálech. Sloužily také jako velmi hodnotné platidlo.

První čokoláda však vypadala a chutnala úplně jinak než ta dnešní. Indiáni si ji připravovali jako studený pěnivý nápoj bez cukru, ochucený chilli. Chutnal hořce a pro nás nezvykle.

Do Evropy přivezli čokoládu španělští dobyvatelé. Aby si ji i Evropané oblíbili, začala se ochucovat cukrem a popíjet 

 

teplá. Postupně se rozšířila ve Francii, Anglii a dalších evropských zemích, ale zpočátku jen na královských dvorech a mezi šlechtici.

Tabulková čokoláda, tak jak ji známe nyní, vznikla v Anglii až v roce 1847, kdy firma Fry vyvinula vlastní způsob, jak smíchat kakaové máslo, cukr a kakaový prášek do jakési pasty. Ta se pak formovala do pevné čokolády v tabulce.

První mléčnou čokoládu, určenou pro děti, vyvinul Švýcar Henri Nestle v roce 1875, když smíchal kakao s kondenzovaným mlékem.

V současnosti se asi 60 % čokoládové výroby zkonzumuje ve Spojených státech a v Evropě, přestože tyto oblasti představují pouze 20 % světového obyvatelstva. V čele čokoládových mlsounů stojí Švýcaři s obrovskou spotřebou 10 kg na osobu a rok.

Belgická čokoláda a fondue v čajovně!

Máte chuť ochutnat klasickou horkou čokoládu, která se podávala na francouzském královském dvoře?  Pak přijďte k nám do čajovny a objednejte si jedinečnou pravou hustou a krémovou čokoládu, nejlepší v Lounech. V nabídce máme také výtečné čokoládové fondue s domácími perníčky a ovocem.

Těšíme se na Vás. 


Autor: Lenka Zemanová Publikováno 19. 3. 2018 19:53
Doposud nekomentováno.
Přidat komentář

Osudové setkání (příběh od paní Maxové)

Všude na cestách i na polích leží listí, tvořící krásný barevný koberec. Jemně mží.  Kola kočárku se pomalu otáčejí, nabírajíce přitom barevnou směs. Mladá žena se občas skloní nad kočárkem a starostlivě přikrývá dětské tělíčko. Spěchá, aby dorazila ještě před setměním.

„Mladá paní, prosím vás, jak se dostanu na nádraží?“

 Žena se překvapeně otočí po směru neznámého hlasu. Patří muži ve středních letech, upnutému do tmavého zimníku, čepice mu téměř zakrývá oči.

„Je to dosti daleko, ale jestli chcete, můžete jít s námi, máme totiž stejnou cestu,“ nabízí ochotně mladá žena.

„Dobře, děkuji, rád se k vám připojím,“ souhlasí neznámý muž.

„Chlapeček?“ zeptá se po chvíli.

„Ano,“ odpovídá s jistou dávkou pýchy mladá žena. „I když je ho sotva vidět, dokáže nás všechny někdy pěkně potrápit. A co vy? Jedete daleko?“

„Baže daleko, stovky kilometrů,“ povzdechne neznámý.

Tato odpověď vzbudila v mladé ženě jistý zájem. Zpočátku se snažila navázat pouze obyčejný rozhovor, neboť by jí připadalo nezdvořilé po celou dobu společné cesty mlčet. Ale teď zbystřila pozornost.

„Promiňte mi mou zvědavost, ale kam vlastně tak daleko jedete? Víte, já jsem se narodila tady a zatím jsem ještě neměla příležitost, jak se říká, vytáhnout paty za humna. Odjakživa jsem toužila cestovat, poznávat neznámé kraje, lidi, jejich zvyky…“

„Vůbec se nemusíte omlouvat, docela vás chápu,“ odpověděl nenuceně neznámý. „I já měl v mládí podobné sny. Dokonce se mi i splnily, jenže trochu jinak, než jsem si, co by nezkušený mladík, představoval.“

Mladá žena na něj pohlédla s výrazem nepochopení, ale on pokračoval.

 „Já se vracím domů – na Ukrajinu. Tady na Moravě jsem byl vlastně jenom na výletě. Toužil jsem znovu po letech projít místy, kde jsem prožil nejkrásnější okamžiky svého života. Musím však přiznat, že jich bylo méně než těch trpkých, ba přímo krutých. Snad si dovedete představit život vojáka za války. Mnoho dní a nocí se naše jednotka probojovávala slovenskými horami a lesy, až jsme se dostali někam do těchto míst.“

Pak se muž najednou zarazil a začal se omlouvat. „Ale promiňte, trochu jsem si zavzpomínal, možná i sentimentálně roztesknil a vás to asi moc nezajímá, že? Nezlobte se na starého mládence, prosím vás“.

„Ale ne, právě naopak. Ještě nikdy jsem se nesetkala s cizím vojákem, který mimochodem mluví tak dobře česky, že by to ani nikdo nepoznal. Opravdu by mě moc zajímalo, jaké krásné okamžiky jste tu vlastně prožil. Víte, nedovedu si představit šťastného vojáka, který žije většinou v zákopech, jeho stálým hostem je zima, hlad, bolest, samota, strach…“

„Ano, máte pravdu, to všechno jsem skutečně zažil, ale rád bych vám nejdříve objasnil to, nad čím jste se tak pozastavila – že totiž mluvím dobře česky. A s tím vlastně souvisí i ty nezapomenutelné chvíle,“ zvyšoval napětí muž.

Žena po něm tázavě a s neskrývanou zvědavostí obrátila oči a on zase pokračoval.

„Jednou jsme se skrývali právě tady někde v okolních lesích. Hlad a mráz nás zahnaly až k chalupám, i když to bylo velice nebezpečné. Ale naštěstí jsme se dostali k dobrým a spolehlivým lidem. Dali nám, co mohli. Velmi jsem si oblíbil dceru onoho sedláka a byl jsem u nich častým hostem. Myslím, že vám, jako ženě, nemusím vykládat, jak muž, natož voják, trpí dlouhou nepřítomností druhého pohlaví. Prostě jsme se do sebe zamilovali. No a od ní jsem se právě naučil tak dobře česky. Ale pak přišel konec. Naše jednotka kraj narychlo opouštěla. Ani jsem se s ní nestačil rozloučit a víckrát jsem ji už neviděl. Ani nevím, jestli vůbec žije,“ smutně povzdechl muž.

„No a co bylo dál?“ otázala se netrpělivě mladá žena.

„Od našeho nedobrovolného rozchodu jsem zažil mnoho těžkých chvil, často jsem měl pocit, že se už nikdy nevzpamatuju, dokonce jsem i několikrát poznal, co je to smrtelný strach. Ale vzpomínka na ni mě vždy vzpružila a znovu postavila na nohy. Vlastně asi díky ní jsem všechny ty válečné hrůzy přežil. Po válce jsem se po ní snažil pátrat, jenže ona se pravděpodobně vdala, takže neznám ani její příjmení a to je těžké.“

Pak se muž náhle zarazil, když uviděl nádražní domek. „No, to jsem se tedy rozvzpomínal, promiňte, támhle už vidím cíl své cesty. Mnohokrát vám děkuji za doprovod a za milou společnost. A vy spěchejte domů, ať vám chlapeček nenastydne, už je velice chladno.“

„Ne vy mně, ale já bych vám měla poděkovat. Vaše vyprávění bylo velice zajímavé, ale také smutné,“ ukončila povděčně rozhovor žena.

Zrovna když se loučili před nádražním domkem, ozval se z ampliónu hlas, oznamující, že vlak – směr Uherské Hradiště – je připraven k odjezdu. Muž chvatně podal své průvodkyni ruku a vyběhl na nástupiště. Žena spěchala za ním, aby se dozvěděla, zdali vlak ještě dostihl. Oba však zůstali překvapeně stát. Zahlédli totiž už jen poslední vagón. Zdatný mladík by možná ještě dokázal naskočit, ale tento muž si už netroufl.

„No nic,“ pravil posmutněle, „ to bylo asi tím, že jsem se tak rozpovídal. Počkám v čekárně na první ranní vlak. Ještě jednou moc děkuji a na shledanou.“

„Na shledanou, je mi to opravdu moc líto,“ odpověděla žena a pomalu odcházela. Zanedlouho se však vrátila a znovu oslovila onoho muže, který se ještě procházel po nástupišti.

„Nezlobte se, ale byla to vlastně moje vina, to já jsem vás tím svým vyptáváním tak zdržela. Ráda bych to odčinila tím, že vás pozvu k nám domů. Můžete u nás přenocovat, moje matka vás také jistě ráda uvítá. Víte, tady to není nic mimořádného, když někdo cizí u nás přespí. Tady už vlastně dávají lišky dobrou noc a často se stane, že u nás někdo hledá přístřeší, zvláště v zimě, když jim třeba vánice znemožní další cestu.“

„Děkuji vám, ale to bych od vás nemohl žádat. Počkám raději tady,“ odvětil muž, překvapený nenadálým pohostinstvím.

„Ne, prosím vás o to, abyste šel se mnou. Můžete nám potom ještě doma vyprávět o vašich dobrodružstvích, i matku to bude jistě zajímat. A možná, že by se nám mohlo podařit dozvědět se něco o té vaší dívce – všichni se tady navzájem známe, žijeme tady už mnoho let,“ naléhala mladá žena.

Po krátkém váhání muž svolil a ženu následoval. Venku ji požádal, zda by směl vézt kočárek.

„Víte, vždycky jsem si přál mít syna, ale nikdy jsem se neoženil. Chtěl bych zkusit, jaký je to pocit stát nad takovým uzlíčkem,“ poprosil muž.

Žena mile ráda svolila a se zalíbením pozorovala, jak obratně si vede s jejím děckem. Brzy došli k menšímu, pečlivě upravenému domku. Žena se před ním zastavila se slovy: „Tak, jsme doma!“

Muž se zájmem pozoroval pěkné obydlí. Přišla jim otevřít žena ve středních letech, v přítmí zahlédl spíše jen její siluetu. Nejdříve vstoupila jeho průvodkyně a oznamovala matce, koho přivádí. Ta přikývla a s úsměvem, vyjadřujícím samozřejmou hostitelskou srdečnost, zvala muže dovnitř. Mladá žena odešla postarat se o děcko a host vstoupil do osvětlené čisťounké kuchyně. Hostitelka mu pokynula, aby se posadil a zanedlouho postavila na stůl večeři. Teď si ji teprve muž mohl pořádně prohlédnout. Byla to elegantní, hezky upravená žena. Pohybovala se kolem něho velmi obratně a s lehkostí, která ho až udivovala. Zdálo se mu, že tyto graciézní pohyby odněkud zná, někde je viděl, ale nemohl si vzpomenout. Pokrm pozřel téměř nevědomky, plně se zaměstnávaje přemýšlením. Žena pak usedla proti němu. Najednou jí na čele vyrazily krůpěje potu a celá se rozechvěla. Jakmile totiž muž dojedl, zvedl hlavu, chtěje paní poděkovat za pohostinství. Slova mu však přes rty nevyšla. Okamžitě postřehl změnu v obličeji ženy a téměř ho zamrazilo. Velké oči, tmavé husté vlasy, mezi kterými už probleskovaly šedivé proužky, výrazné rty, ruce s dlouhými štíhlými prsty, které se chvěly… Tentýž boj se odehrával v mozku hostitelky, začal pracovat tak usilovně jako už dlouho ne. Začaly se v něm točit vzpomínky jedna za druhou – zasněžené pláně, válečná střelba, jejich stará stodola… a mladý voják s upřímnýma očima, pevnými pažemi a ještě pevnějším objetím. A tento muž, sedící proti ní, jí ho tolik připomíná. To vše je už, pravda, dosti omšelé, vždyť přešlo tolik let a ona už také nepatří k nejmladším. Ale není pochyb – je to on! Stal se zázrak, na který čekala více než dvacet let a v nějž už dávno nedoufala. První co přišlo, byly slzy. Vše se v ní uvolnilo a muž, který zatím ve svých myšlenkách došel k témuž závěru, najednou povstal a opatrně ji objal.

Překvapením nikdo z nich nemohl promluvit. Byl to překrásný pocit – nalézt po takové době to, po čem oba tolik toužili, ale s čím se už dávno rozloučili a nevěřili ve splnění. Potom jeho paže povolily, oba se po silném duševním zážitku unaveně posadili, aby si trochu vydechli.

Ticho prolomil muž chvějícím se hlasem: „Teď pomalu začínám věřit na osud. Vždyť jen díky tomu, že jsem dnes na ulici oslovil tu mladou ženu… a kdo to vlastně je, je to tvoje vlastní dcera?“

„Ano,“ odpověděla posléze trochu se zardívajíc. „A nejen moje, ale i tvoje. Víš, tenkrát ta naše milostná setkání neskončila bez následků. Ale už jsem neměla možnost oznámit ti, že budeš otcem. A tak jsem Annu vychovávala sama. Řekla jsem jí, že její otec zemřel brzy po jejím narození – vlastně jsem doopravdy nevěděla, jak to s tebou dopadlo. Dnes je Anna šťastně provdaná a má krásného synka.“

„Takže já jsem ode dneška nejen otec ale i dědeček!“ vydechl překvapený muž. „Opravdu jsem netušil, že moje cesta takhle skončí! Zavolej, prosím tě Annu, musíme jí to nějak šetrně oznámit,“ dodal po chvíli.

Na matčin pokyn vstoupila do kuchyně mladá žena a pozorně si oba prohlížela. Neušlo jí, že se mezi nimi něco odehrálo. Matka jí vzápětí podala vysvětlení. Anna nemohla uvěřit. Trochu se ostýchala onoho muže, který je vlastně její otec, a kterého poznala teprve dnes. Ale jeho laskavé oči a ruka, kterou jí srdečně nabízel, jí pomohly. Opětovala stisk, po kterém následovalo láskyplné objetí.  Škoda jen, že tato chvíle nepřišla před dvaceti lety! Vždy tolik postrádala otce! Ale teď je šťastna, že vůbec přišla. Alespoň její syn bude vyrůstat nejen s otcem, ale i s dědečkem. Přála by si, aby tento večer nikdy neskončil. Měla toho tolik na srdci! Bála se, jestli to není jen sen, ze kterého se ráno probudí.  Ale musela odejít – vycítila, že oni dva chtěli být spolu sami.

Ještě nezvykle dlouho do noci svítilo světlo za okny osamělého domku. U stolu seděli dva, ne zrovna nejmladší lidé a drželi se za ruce jako milenci. Po tvářích jim stékaly slzy štěstí a dojetí. Oba se báli promluvit, aby tu úžasnou chvíli nějak neporušili.

Vzápětí přistoupila žena k oknu. I muž povstal a pevně ji objal kolem ramen. Začalo sněžit. Listí, jehož barvy se jí tolik líbily, pomalu přikryl bílý poprašek. Bude tuhá zima. Ale jen tam venku za okny.


Autor: Michaela Maxová Publikováno 1. 1. 2017 20:54