Zápisník čajovníka


Čajovníci se činí i s tužkou v ruce a píšou, hledají, porovnávají, zkoumají...
Píšou příběhy, návody, rozhovory s lidmi, kteří mají co říci a sem tam i zamyšlení...

Závod

 Život plyne strašlivě rychle. Vlastně nikdy nepospíchal tak, jako teď. Ještě před pár lety jsem si říkala: „Už abych byla doma! Už abych mohla sedět u telky!“ Čas šel tak pomalu. Minuta se zdála být jako hodina a hodina jako den.

    A dnes? Ještě před chvílí jsem seděla ve školní lavici a teď je zase večer! Televizi jsem vyměnila za knížky. Přijde mi lepší život pročíst, než prosedět u televize. A taky mám nad písmenky pocit, že se svět alespoň na chvíli zastavil a já se ponořila třeba pět století zpátky. Čas běží jako by mu někdo šlapal na paty. Nechápe ale, že to, co ho tak popohání dopředu, čeká v cíli. Život se nechce zastavit. Život chce ten závod s Časem vyhrát.

    Vyhlašování výsledků by vypadalo takhle: „Život zvítězil v našem Životním závodu s celkovým časem 85 let. Výhercům gratulujeme. A máme pro ně samozřejmě cenu!“ Pořadatel vytáhne z kapsy kartičku, na které je napsáno: Nebeské lože 35, divadelní hra Smrt. Závodník se jenom jemně ukloní a zmizí  v nenávratnu. Musí přece stihnout představení! Tuší ten závodník, že bude jedním z hlavních protagonistů? Že jakmile se usadí do své pohodlné sedačky na druhém balkonu, uvidí na jevišti herce náramně podobného jemu?

    Asi ne. Je rád, že do cíle dorazil první.
Nespěchejte! Proč se pořád musíte předhánět? Proč si prostě nepodáte ruce a do cíle nedojdete v míru a přátelství? Vítězové stejně budete oba.

    Občas mi hlavou prolítnou zvláštní otázky. A tak o nich přemýšlím.  Přemýšlím o Životě. O Smrti. O lidech v mém Životě. A vůbec mi nedochází, že jsem vlastně šťastná. Vždyť mám kolem sebe lidi, které mám ráda. Vždyť mám úžasné koníčky, které dělám ráda. Vždyť mě učí profesoři, které –přes každodenní neshody- mám ráda.

    Samozřejmě, mám kolem sebe i lidi, které jsem třeba ráda měla. A možná mě zklamali. Ale já už je neřeším a usměju se na ně. Nemá cenu totiž plýtvat drahocenným Životem a Časem se zamračeným výrazem. Jenom mě mrzí, že jsem na to přišla až teď. A Život zase stihl popoběhnout o kousek dál.

Zastav se na chvíli, prosím!
Vždyť se teď den zdá jako hodina…

Dále čtěte:

Čaj bez vody: Příběh čajovny

Oolong - nejoblíbenější čaj Edith Piaf

 


Autor: Kateřina Zemanová Publikováno 13. 2. 2013 18:03

Jak pečovat o konvičku z kameniny

V obchodu hledáte konvičku, která by se vám líbila, byla vám sympatická. Odnesete si jí domů a už se těšíte na první šálek čaje.
Co byste ale měli udělat ještě před tím, než si vychutáte výborný čaj?
A jak se starat o konvičku z kameniny?

1)      Nová konvička z kameniny (Yixing) by se měla zatáhnout, aby její specifická vůně kameniny neovlivňovala chuť čaje.

Postup:

  • Konvičku nejdříve zbavte kousků hlíny štětečkem nebo houbičkou bez saponátu.
  • Do konvičky nasypte druh čaje, který v ní potom budete vařit.
  • Zalijte vroucí vodou.
  • Dejte konvičku do hrnce, který naplňte vlažnou vodou (měla by být ponořená).
  • Postavte hrnec na plotnu a přiveďte vodu do varu (voda bublá).  Maličko ztlumte plamen a nechte vařit asi 15-20 minut.
  • Sundejte z plotny a nechte vodu úplně vychladnout.  Konvičku i s čajem nechte stát ve vodě několik hodin.
  • Potom čaj vysypte, konvičku opláchněte vodou a nechte jí vyschnout.
  • To celé opakujte, dokud nebude cítit kamenina, ale čaj.

2)      Nádobí musí být perfektně čisté. Ale pozor: nemělo by se mýt saponáty ani ničím, co by mohlo ovlivňovat chutě.  Stačí vše vypláchnout vodou po i před používáním. Po čajování nechte konvičku uschnout. Čajová patina je žádoucí.

3)      Nikdy nenechávejte čaj v konvičce delší dobu. A už vůbec ne přes noc. Pokud konvička chytne plíseň, může být na vyhození…

Dále čtěte:

Čaj bez vody: Příběh čajovny

Oolong - nejoblíbenější čaj Edith Piaf

Detoxikace organismu (1.díl)

Detoxikace pomocí krystalů, o čakrách (2.díl)


Autor: Čajovna Publikováno 9. 12. 2012 17:20

Čaj bez vody: Příběh čajovny

Datum konání: 6. 12. 2012

Příběh skoro jako z pohádky. Jeden z mnoha příběhů, které v čajovně poletují vzduchem...  

Začalo to v minulém století. Tehdy to bylo jako z pohádky. Šťastní rodiče poprvé viděli svou dcerku. Bydleli na venkově. Ona pomalu rostla, tancovala na májích odkud má dnes fotky, kterým se společně smějeme. Vystudovala základku, potom gympl. A pak se jí začal plnit sen. Vzali ji na farmacii. A bez zkoušek. To snad kvůli tomu, že vyhrála biologickou olympiádu.

     A někdy tady začíná náš příběh. Jednou si všimla vltavínu na krku své spolužačky. A uchvátil ji.

Dostudovala. Vzala si muže, s kterým je dodnes. Nastoupila jako obyčejný zaměstnanec do lékárny. Potom ji koupila.

     Na svět přišel syn. A i s ním jeli na dovolenou. Na Hlubokou. A kdo by tušil, že právě tady najde to, co už tak dlouho hledá…
Vltavín! A podobný tomu, který nosila spolužačka na krku. To bylo chvíli po revoluci. Ten pán měl i jakousi brožurku o kamenech. Dovolená skončila a oni museli zpět do reality.

     Tu knížku od pána z Hluboké četla několikrát. A dokonce v ní psal, že kameny v lékárnách jsou v zahraničí naprosto normální a běžné. Tak proč to nezkusit? Kontaktovala ho a poprosila o „léčivé“ kameny. Pak to udělala ještě mnohokrát.

     A ten sklep pod lékárnou?

Sice je celý špinavý od uhlí, ale je přeci škoda ho nevyužít! Co udělat ještě čajovnu? No jasně! Nahoře se bude léčit fyzické zdraví a dole to psychické.
Harmonie.

     Přípravy čajovny vrcholily a ten záhadný pán z Hluboké se ozval. Sám a telefonicky. Jestli prý nechce i nějaké větší exempláře… „Připravujeme čajovnu. Možná by tam vypadaly hezky,“ zasnila se do telefonu. A on přijel i s kameny do Loun. Jmenoval se Mirek Kos. Nabídla mu, že by v čajovně mohl udělat přednášku. On sice řekl, že ještě nikdy nepřednášel, ale nakonec souhlasil. 

Měla více a více kamenů. Začala popíjet čaj.
Přišla na to, že tohle všechno jí dává sílu. Že kameny po celém bytě jsou ti nejlepší kamarádi. Oni tu jsou totiž vždycky pro nás…

     Na svět přišlo druhé miminko, dcera. Rostla a začala milovat Hlubokou. Kdo ví, proč… Nedokáže připustit, že by existovaly prázdniny bez Jižních Čech. To je něco jako čaj bez vody!

     V čajovně se vystřídalo už několik zaměstnanců. Byla nahoře i dole. A proč tu píšu příběh její majitelky? Je to jenom jeden z mnoha příběhů, které v čajovně poletují vzduchem. Navštívilo ji už tolik lidí. Někteří byli šťastní a nad šálkem čaje sdíleli svou radost s ostatními. Někteří se v něm snažili utopit svůj smutek. Když pijete čaj, vaše tělo je taky v jakési „harmonii“. Můžete být nešťastní, ale přitom vás "zaplavuje teplo zevnitř". A vy nějak víte, že dokážete cokoliv.

A jak nám pomáhají kameny?
Právě oni tu jsou tisíce let, skrývají všemožné příběhy. Mají dostatek zkušeností, aby nám pomohly.
Stačí je o to poprosit. A věřit.

 

P.S.: Pokud hledáte takového pomocníka, stavte se v Čajovně U sv. Mikuláše. Jsme si jistí, že tam čeká právě na Vás. A právě teď je ta nejlepší doba poznat ho. Lidé totiž přestávají věřit na zázraky.
Ale… třeba se přeci jenom dějí… Kdo ví.

Dále čtěte:

"Závod"

Oolong - nejoblíbenější čaj Edith Piaf


Autor: Čajovna Publikováno 30. 11. 2012 0:44