Káva a čaj v říši semaforů

Praha a Louny. Káva a čaj. Blikající obrazovka, semafory, zelené koloběžky.   Dokáže nás to, co pijeme, ovlivnit?

Popravdě už jsem zapomněla, co to je čaj. V cizí říši semaforů, zelených koloběžek, trdelníků, turistů a podvodníků, to bylo vždycky to, co mě uklidňovalo a dávalo pocit bezpečí (jakkoliv klišovitě to musí znít). Čaj se ale postupně rozpliznul do rychlosti mezi sledováním zpráv, psaním článků (o čem vlastně?) a mrkáním do svítivé obrazovky, kde se zrcadlí svět.

Čím dál častěji odskakuju ke kávě, culím se na ni a šeptám jí lichotky, když mi zrovna rozbuší srdce. Občas buší tak silně, až mám pocit, jako by chtělo vyskočit z těla a roztříštit okna. Upsala jsem se ale jejímu tempu a hrdě prohlásila, že ho ustojím. A tak se občas ukážu v jedné pražské kavárně, kde se o to vehementně snažím. Šlehám mléko, kreslím srdíčka (nic jiného jsem se totiž pořádně nenaučila) a u toho ochutnávám vychladlá espressa, která zbyla.

Moře možností

Ztratila jsem se v moři možností, do kterého mě Praha vrhnula. Můj svět se zrychlil. Znepřehlednil. Bezpečí čaje se vytratilo v několika doušcích hyperaktivní kávy, která nevydrží sedět na místě, ale když se zvedne, netuší, kam se vydat. Stejně jako já.

Ztratila jsem se v moři možností. Ale zase si nemyslete, že bych se nechtěla ztrácet. Užívám si každý den v anonymitě velkoměsta, kde už navíc znám všechny parky a kavárny v okolí, a tak se tu necítím tolik cize. Občas je těch možností ale tolik – a já je neumím využít – až mám pocit, že se mi rozpadne hlava.

Vůně podzimu

Je to už přes měsíc, co jsem se neukázala doma v Lounech. Přilákala mě sem až vůně podzimu. V Lounech totiž voní jinak než v Praze. Horizont přetéká kopečky, mamka vaří dýňovou polévku, mám rýmu a pivo tu stojí jenom 28 korun.

Konečně volné odpoledne. Nechci přemýšlet, řešit deadliny, rozjímat, kam se vrtnu a co chci v životě dělat. Dělám toho moc. Dělám toho tak moc, že pochybuju, že něco dělám pořádně.

Včerejší studená noc na Červeňáku se rozplynula do doznívajících zrníček hudby a dnešek se výjimečně nekoupe v kocovinovém nádechu, ale ve slunečních paprscích. Jdu si pro čaj do čajovny, nemám už co pít. Od té doby, co jsem pryč, chodím tam už víceméně jenom mimo otevírací dobu, kdy tenhle sklep nevypadá tolik útulně a přátelsky jako obvykle, ale mně to nevadí. Mám to ráda.

Směs nostalgie, počátečního nadšení, doznívajícího štěstí a neutuchajícího naštvání tu na mě útočí ze všech stran. Občas se posadím a nechávám všechno tohle, aby do mě bodalo jako stovky jehliček. Dneska ale jen naberu plné hrsti čaje a jdu si ho připravit k nám na balkon, kde to tenkrát všechno začalo.

Harmonie – pokora – čistota – klid

Voda se vaří, nahřívám konvičku, sypu do ní lístky… Kdy naposledy jsem si hezky připravila čaj? Asi když jsem ještě někoho balila, vzpomínám si matně. To už je ale nějaký pátek.

Zírám na ty čtyři znaky, které jsem kdysi nakreslila na stěnu.

Harmonie – pokora – čistota – klid.

Popravdě už jsem zapomněla, co to je čaj, říkám si, když beru do ruky propisku.

Popravdě už jsem zapomněla, co to je čaj, začíná pero klouzat po papíru.

Z konvičky padá poslední kapka nálevu, mžourám do sluníčka, čichám k lístkům. Začal podzim. Vrátila jsem se domů.

Harmonie – pokora – čistota – klid, snažím si to obtisknout do paměti. Až se totiž vrátím do světa semaforů, turistů, kávy a novinových zpráv, bojím se, že zase nejspíš zapomenu.

analogové fotografie: Kateřina Zemanová