Čaj bez vody

Začalo to v minulém století. Tehdy to bylo jako z pohádky. Šťastní rodiče poprvé viděli svou dcerku. Bydleli na venkově. Ona pomalu rostla, tancovala na májích odkud má dnes fotky, kterým se společně smějeme. Vystudovala základku, potom gympl. A pak se jí začal plnit sen. Vzali ji na farmacii. A bez zkoušek. To snad kvůli tomu, že vyhrála biologickou olympiádu.

 A někdy tady začíná náš příběh. Jednou si všimla vltavínu na krku své spolužačky. Jaké to bylo? Krása, která jí přitahovala. Síla, kterou vnímala. Energie, která přilétala z toho kamene. To všechno ji naprosto uchvátilo.

Dostudovala. Vzala si muže, s kterým je dodnes. Nastoupila jako obyčejný zaměstnanec do lékárny. Potom ji koupila.

Na svět přišel syn. A i s ním jeli na dovolenou. Na Hlubokou. A kdo by tušil, že právě tady najde to, co už tak dlouho hledá…
Vltavín! A podobný tomu, který nosila spolužačka na krku. To bylo chvíli po revoluci. Ten pán měl i jakousi brožurku o kamenech. Úžasné! Dovolená skončila a oni museli zpět do reality.

Tu knížku od pána z Hluboké četla několikrát. A prý v ní psal, že kameny v lékárnách jsou v zahraničí naprosto normální a běžné. Tak proč to nezkusit? Kontaktovala ho a poprosila o „léčivé“ kameny. Pak to udělala ještě mnohokrát.

A ten sklep pod lékárnou? Sice je celý špinavý od uhlí, ale je přeci škoda ho nevyužít! Co udělat ještě čajovnu?
No jasně! Nahoře se bude léčit fyzické zdraví a dole to psychické.
Harmonie.

Přípravy čajovny vrcholily a ten záhadný pán z Hluboké se ozval. Sám a telefonicky. Jestli prý nechce i nějaké větší exempláře… „Připravujeme čajovnu. Možná by tam vypadaly hezky,“ zasnila se do telefonu. A on přijel i s kameny do Loun. Jmenoval se Mirek Kos. A obrátil jí život naruby. Nabídla mu, že by v čajovně mohl udělat přednášku. On sice řekl, že ještě nikdy nepřednášel, ale nakonec souhlasil. A začalo dlouhodobé přátelství.

Měla více a více kamenů. Začala víc popíjet čaj.
Přišla na to, že tohle všechno jí dává obrovskou sílu. Že kameny po celém bytě jsou ti nejlepší kamarádi. Oni tu jsou totiž vždycky pro nás…

Na svět přišlo druhé miminko, dcera. Rostla a začala milovat Hlubokou. Kdo ví, proč… Nedokáže připustit, že by existovaly prázdniny bez Hluboké. To je něco jako čaj bez vody! J

V čajovně se vystřídalo už několik zaměstnanců. Byla nahoře i dole. A proč tu píšu příběh její majitelky? Je to jenom jeden z mnoha příběhů, které v čajovně poletují vzduchem.          Navštívilo ji už tolik lidí. Někteří byli šťastní a nad šálkem čaje sdíleli svou radost s ostatními. Někteří se v něm snažili utopit svůj smutek. Když pijete čaj, vaše tělo je v jakési „harmonii“. Můžete být nešťastní, ale přitom vlastně šťastní. Zaplavuje vás teplo zevnitř. A vy nějak víte, že dokážete cokoliv.

Stejně jako ona. Z ničeho se stala celkem úspěšnou ženou, která má dvě zdravé děti, manžela, kterého miluje a práci, která ji baví. Možná díky její vůli, kvůli čaji nebo kamenům…

A autor? Každý máme alespoň střípeček z tohoto příběhu v sobě. Každý prožíváme příběh.

A ať už v životě děláme nebo chceme dosáhnout ČEHOKOLI, věřte, že kameny a čaj jsou ti nejlepší pomocníci.

Určitě jste se někdy cítili na dně. Povím Vám tajemství: to každý. I já, i ta paní, o které jsou všechny tyhle řádky… Na téhle planetě není člověk, co by ten pocit bezmoci a vzteku nezažil. Ale ani v těchto chvílích nejsme sami. Pořád je tu někdo, kdo nás podpírá a provádí po našem příběhu. Může to být kdokoliv. Bůh kteréhokoliv náboženství, Váš anděl nebo normální člověk, který dokáže potěšit svým úsměvem.

A jak nám v těchto chvílích pomáhají kameny?

Právě oni tu jsou tisíce let, oni skrývají všemožné příběhy. Mají dostatek zkušeností, aby nám pomohly.

Stačí je o to poprosit. A věřit.

P.S.: Pokud hledáte takového pomocníka, stavte se v čajovně U sv. Mikuláše. Jsme si jistí, že tam čeká právě na Vás. A právě teď je ta nejlepší doba poznat ho. Lidé totiž přestávají věřit na zázraky.
Ale… třeba se dějí… Kdo ví? J